cucnout si
[cucno͡ut sɪ]
(3. j. cucne si, rozk. cucni si, čin. cucl si, cucnul si, čin. ž. cucla si, podst. jm. cucnutí (si))
sloveso dokonavé
kolokviální
(kdo si cucne čeho; z čeho; ~)
trochu se napít, upít malé množství, doušek:
Šampaňského si jen symbolicky cucla.
Děti dostaly po obědě cucnout piva na trávení.
Ráda si cucne. napije se alkoholu
Sucho v ústech mě nutí si každou chvíli cucnout vody.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[cucno͡ut sɪ]
(3. j. cucne si, rozk. cucni si, čin. cucl si, cucnul si, čin. ž. cucla si, podst. jm. cucnutí (si))
sloveso dokonavé
kolokviální
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
(kdo si cucne čeho; z čeho; ~)
trochu se napít, upít malé množství, doušek:
Šampaňského si jen symbolicky cucla.
Děti dostaly po obědě cucnout piva na trávení.
Ráda si cucne. napije se alkoholu
Sucho v ústech mě nutí si každou chvíli cucnout vody.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)